Všichni se zřejmě shodneme, že letošní léto bylo co do počasí opravdu extremní. Člověk se ráno probudil zborcený potem a otevřel-li dveře ven, dostal pěstí mezi oči stoupajícím vedrem. Já sice nestačila ještě ani otevřít dveře, ale otevřela jsem si bílý jogurt v bláhové naději, že ochladím vedrem zubožený žaludek. Snědla jsem asi půlku kelímku, když vtom zazvonil pracovní telefon. Vše jsem vyřídila a slastně nabrala vrchovatou lžičku bílé hmoty a vložila si ji do úst.
Obsah jsem hbitě vyplivla do dřezu a až po chvíli mi došlo, že jsem s největší pravděpodobností málem pozřela vosu, která mě před svým katapultem do dřezové výlevky stačila vítězoslavně bodnout do jazyku.
Nejdřív jsem zůstala paralyzovaná příšernou palčivou bolestí, abych si posléze uvědomila, že moje ústa nabývají stále větších rozměrů a s ústy i polovina mého obličeje. Klikla jsem na odkaz – co dělat v případě, že vás vosa píchne do jazyka, který nabádal k okamžitému volání 155.
No a pak už vše dostalo rychlý spád.
Vyhodnotila jsem, že můj napuchající obličej je ve srovnání s člověkem, který možná v totožné chvíli bojuje o život a potřebuje volat 155 méně závažný, nasedla do auta a uháněla do místní nemocnice.
Paní na recepci jsem nemusela nic vysvětlovat.
Když zvedla oči od svého monitoru, jen mávla rukou kamsi za sebe na znamení směru a upocenou rukou zvedala telefon. Rychle informovaný lékař již stál ve dveřích připraven zachránit novodobého Golema. Jedno pigáro přímo do žíly a chvíle čekání, zda pacient přežije.
Otevřela jsem si FB a začetla se do příspěvku Miriam Štolfové o tom, jak se sestrou vystoupala na vrcholek Ďumbieru s večerními šaty a lodičkami v báglu. Článek si můžete přečíst zde. V té chvíli jsem tam byla s nimi a nefalšovaně se bavila.
Smála jsem se nahlas jako smyslů zbavená. A přesto, že v tom momentě byl Quasimodo proti mně fešák, bylo po bolesti.