Kdo v hadrech čeká na štěstí, ten se načeká

Když jsem ještě studovala na vysoké škole, účastnila jsem se zajímavého experimentu. Jako figurantku mě postupně oblékali do různých stylů oblečení a mým úkolem vždy bylo jediné – předbíhat ve frontách.

Tady prvně jsem si uvědomila, jakou sílu má oblečení jako forma komunikace.

Pokud jsem měla líbivé oblečení, lidé byli více ochotni nechat se předběhnout, než-li když jsem měla na sobě oblečení ne moc padnoucí, spíše zmuchlané a působila jsem trochu ušmudlaně. Předbíhat mi bylo zakazováno i v případě, kdy jsem byla oblečena značkově a velmi draze.

Výsledkem celého experimentu bylo zjištění, že lidé jsou ochotni k vstřícnějšímu chování spíše s lidmi, se kterými se mohou snadněji identifikovat.

Drahé oblečení  provokovalo k úvahám, že jsem rozmazlený fracek, který si myslí, že si může vše dovolit a vzbuzovalo i trochu žárlivosti a nevraživosti. Pomačkané a ušmudlané oblečení zase vzbuzovalo pocit, že jsem něco míň než oni a tudíž taky nemám nárok na to, aby mi poskytli určitou výhodu.

Zamysleli jste se někdy nad tím, že i oblečení je formou komunikace s okolním světem?

Stalo se vám někdy, že se k vám lidé chovali jinak, když jste přišli nakupovat v elegantním a padnoucím oblečení a jindy třeba v teplákách? Určitě jste viděli dnes již kultovní film Pretty Woman.

Mám takový malý soukromý postřeh – pokud vejdu, byť do velkého obchodu v nákupním centru elegantně oblečená a „vyšňořená“, jak by řekla moje babička, prodavačky mě zdraví častěji, než když přijdu do stejného obchodu  třeba v mikyně a džínách.

Pokud vás toto téma zajímá , můžete se mrknout, jak jsem se účastnila projektu o oblékání.

Tady je odkaz na první díl ( cca 16 minut).

A tady se můžete podívat na výsledek ( cca 15 minut).

Pokud jste ještě neviděli -uvařte si čaj či  dobrou kávu a klidně se bavte na můj účet 🙂