S čím vám mohu pomoci?

Koučování není mým zaměstnáním, ani povoláním, koučování je mým posláním.

Konfucius, kdysi řekl:

"Najděte si práci, kterou budete milovat a už nikdy nebudete muset pracovat."

Pokud se rozhodnete pro koučování, první otázky , které vám položím, budou:

Kdo jste?

Kam chcete dojít?

Jak poznáme, že jsme tam došli?

Budu vás  na vaší cestě za vysněným cílem provázet, budu vás provokovat otázkami, budu vám ukazovat různé koučovací techniky.Cestou se možná budeme trochu potit, budeme trochu udýchaní, ale taky se budeme hodně smát. A na konci  cesty to společně oslavíme.

Klidně mi můžete říkat KOUČINKO.

KOUčování je totiž vždycky spojeno s nějakou změnou, s nějakým ČINem.

Můj život je jako palačinka  a vždycky záleží jen na mě, čím si ho naplním. Za 20let mé praxe trenérky, mentorky a koučky, mi prošlo „pod rukama“ už více než 3000 klientů. Mnohým z nich jsem převrátila život naruby, proto často s nadsázkou říkám:

"Po setkání se mnou váš život už nikdy nebude jako dřív." :)

Moje cesta k tomu všemu, co nyní dělám, umím a mám, byla velmi krkolomná a bolestivá.

Téměř 14 let jsem řídila soukromou firmu jako její ředitelka. Když jsem usedala do ředitelského křesla, nevěděla jsem o řízení lidí a firmy „zhola“ nic. Netušila jsem, jak to udělat, aby se lidé ve firmě cítili dobře, abych se cítila dobře i já, aby firma byla konkurenceschopná, aby měla výsledky.

Byla jsem pod permanentním časovým tlakem, když jsem uhasila jeden požár, objevil se jiný.

Neměla jsem čas na rodinu, na koníčky, o času pro sebe jsem ani nepřemýšlela. Vždycky se objevilo něco důležitého, co bylo třeba rozhodnout, udělat, zařídit.Tápala jsem, hledala. Můj život byl jako na houpačce – někdy se mi dařilo, jindy jsem měla pocit, že všechno dělám špatně, že na co sáhnu, co řeknu, to pokazím.

Dodnes mě mrzí některá rozhodnutí, která jsem ve spěchu udělala, věty, kterými jsem ve stresu tehdy možná – ač nevědomě ublížila, a které už ,bohužel, nikdy nemůžu vzít zpět.

Práce mne pohltila – bála jsem se udělat chybu, vše jsem chtěla mít pod kontrolou.

Po dvou letech jsem se ocitla na onkologickém oddělení.

A po dalších čtyřech letech mě onkologická ambulance vyřadila ze svého registru pro nedodržování doporučených léčebných postupů.Nebyl čas, zabývat se zdravím, když přede mnou  každý den rostly úkoly jako Alpy.

Moje malá dcerka tehdy nastupovala do první třídy. Co bude dál?

V té době jsem pochopila, že musím ve svém životě něco změnit. Ale nevěděla jsem, co by to „něco“ mělo být…

Ve stejném okamžiku vstoupil do mého života koučink. Jako metoda změny, jako transformační nástroj, jako životní filozofie

Začala jsem studovat koučování na kanadské Erickson College pod vedením Marilyn Atkinson a mnohé principy jsem začala uplatňovat ve firemní praxi i ve svém životě.

Dodnes si vzpomínám na jedno cvičení, při kterém jsme pracovali se slovní imaginací a já si živě podle slovní instruktáže představovala, jak držím v náručí své druhé miminko, o kterém jsem věděla, že ho už nikdy kvůli svému onemocnění nebudu mít.Verdict lékařů byl jednoznačný a neúprosný:

 „Není možné, abyste vzhledem ke svému zdravotnímu stavu otěhotněla, natož abyste dítě donosila.“

 Po mnoha oplakaných neúspěšných pokusech o další těhotenství jsem se shodou různých náhod potkala s lékařem, který jednoho dne vyřkl naprosto nečekanou větu: „Jste těhotná a tohle dítě donosíme.“

Já vždycky  říkám, že to bylo, jako kdyby se mi v hlavě spojily dva drátky, které tam předtím chyběly. Když jsem pak o několik měsíců později svého zdravého čtyřkilového syna držela v náručí, pochopila jsem, že i navzdory všem lékařským závěrům,navzdory všem definitivním prognózám, můžu svůj život řídit a posléze, že můžu pomoci i těm, kteří  v něm uvízli podobně jako kdysi já….

Co je ten nejdůležitější vzkaz z celého mého  příběhu?

Zbývající čas, který mám na tomto světě k dispozici chci prožít vědomě a smysluplně.